Nikdy jsem příliš nebýval zapálený ekologický aktivista ani aktivní ekolog. Holt život je plný změn. Nečekejte však spílání nad tím, kterak devastujeme přírodu a přetváříme krajinný ráz a nevšímáme si ubývajících krázs.

Miluji kolo a les.. a především ten pohyb v něm. Dnes jsem však zjistil, že něco bych si v tom lese přeci jen mohl odříct - pro příklad

  • byť zvířatka do lesa bezesporu patří, odpustil bych si flaše od Kozla a Ježka 
  • byť i prameny mají v lese své místo, nečekal bych tu petky Dobré vody či Staropramene
  • přes přirozený výskyt hlíz i listí mě děsí pytlíky od brambůrků i chutných Lays lupínků
  • štavnaté bobule i řízné kořínky beru, ale lahev Veltínského zeleného či plechovky energiťáku mě vedou k nepříčetnostem
  • v lese číhá mnoho nebezpečí - na medvěda jsem připraven, ale na obaly od tabáku a ministerstvo zdravotnictví, které mě před ním varuje už ne.

Když jste rozjeti z příjemného kopečka, většinou se nechce zastavit, kor kvůli špinavé petce. Možná je to proto, že je vám líto získané kinetické energie a děsí vás její přeměna ve vnitřní energii brzdového systému. Nevratný vzrůst entropie vás také nedělá štastným.

  • Nevím kde jsem vzal ten potenciál, ale opravdu jsem zabrzdil a s nadáváním se pro petku Ondrášovky ohnul. Díky tomu jsem si uvědomil, že se někdy řítíme kupředu ignorujíc drobné problémy. Nechce se nám kvůli nějaké zdánlivé malichernosti brzdit, zdržovat se s ní. Pádíme, spěcháme a mnohdy ani nevíme za čím. A oni se ty drobné problémy kupí, až se projeví. Zastavme se a nebojme se s nimi vypořádat! Může to být pro nás i naše blízké velmi dobré.
  • Sebrání první lahve bylo podáním ruky nové závislosti. Hned co jsem sedl na kolo, připoutala na sebe pozornost další láhev, tentokrát od Veltlínského zeleného na lavičce u lesa. Fantazie už si barvitě vykreslovala situaci jeho otevření, zatímco jsem rozvažoval, že je zvláštní, že si jdou tihle nevychovanci to vínečko vypít zrovna do přírody a ne do sklípku. Zřejmě k té matičce přírodě inklinují, potřebují ji, cítí se v ní svobodně. Neumí se k ní však chovat. To má obecnější platnost - jsou nám dávány k dispozici různé věci, vztahy, situace, které jsou pro nás velmi dobré, my však s nimi nedokážeme vždy zodpovědně nakládat. Klidně je ždímáme, využíváme nebo i likvidujeme a zřídkakdy si to uvědomujeme.
  • Jak jedu dále směrem k civilizaci, alejí kterou denně prochází více lidí, postupně se četnost nutnosti zastavení "popelářského" kola snižuje. Možná proto, že někdo tuto popelářskou činnost již vykonává. Když vidíme, že je ve strouze binec, nadáváme. Když tam ale není, vůbec by nás nenapadlo, že by to mohlo být proto, že to nějaký dobrotivec uklidil. Často jsme deprimovaní z věcí, které jsou špatné, to dobré nevnímáme. Přitom existují i lidé, kteří konají dobro a slouží druhým, aniž o tom někdo ví. No není to krutě povznášející, myslet na dobro, které nejsme s to odhalit, ale víme, že je. Co myslíte?

Oř ekoaktitivisty

Tak na závěr krátká rekapitulace

  1. Muž na Vysočině sebral petku. Nyní je na oddělení ekozávislostí! Aha!
  2. Vědci zjistili, že nevychovanci upřednostňují Veltlínské zelené!
  3. Existuje dobro, které nikdo nikdy neodhalil. Zkusíte to právě vy?

Nejen dekorovaným ekonomům přeji pěkné jaro. Pokud bude možnost, neschovávajte se doma pod dekou, naládujte se vekou a vyražte třeba na (r)ekolekce!